Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pásl Csoki ovečky....

21. 1. 2010

Kdysi dávno jsem slibovala napsat něco víc k událostem, které se staly. Takže tady splním část svého slibu a rozepíši se trochu o našem pasení a o složení zkoušky ZVOP.Obrazek

 

O našem prvním pokusu o tuto zkoušku víte. Bylo to naše první setkání s ovečkama vůbec, jak pro mě, tak i pro Csokiho. Csoki toho o pasení ovcí věděl evidentně víc než já, ale bohužel to dopadlo, tak jak to dopadlo. Mohla jsem se na to vykašlat a říct, prostě na to nemáme, stejně se tomu věnovat nechceme, zkusili jsme to, nevyšlo to a tak to prostě bude.

Ale mě to trochu namíchlo - jsem v tomhle dost umíněná a ostatně i ostatní lidi přítomní těchto zkoušek mě v tom dost podpořili. O to víc jsem chtěla dokázat, že ten pes na to má. Proto, když mi bylo nabídnuto místo pro trénink pasení nedaleko Hradce Králové, nadšeně jsem se toho chopila. Tady si zaslouží poděkování především  Mirek Vostřez a Bořik Šimek. Mirkovi za poskytnutí prostoru a oveček, ke kterým Csoki nebyl kolikrát moc milý, Bořikovi za neustálé odvozy na místo a oběma za mnohé rady, pomoc a tak všechno vůbec ;-) Díky!

 

A tak jsme začali jezdit do Vysokého Újezdu na ovečky....

 

Tréninky vypadali různě, někdy byl Csoki fakt na zabití, nezvládal nervové vypětí a řval a kousal do ovcí, skákal mi na záda a vůbec to nemělo nic společného s pasením ovcí. Kolikrát už jsem měla chuť to vzdát a vykašlat se na to...a myslím, že to byl právě Bořik, který mě povzbudil a řekl, že by toho psa ještě nestřílel, že tohle je normální a že se to zlepší....

Pak se to na chvíli opravdu zlepšilo, sám zalehával a vydržel i jít chvíli za ovcema, ale opravdu jen chvíli, pak mu zas ruply nervy a byl amen. Ale abych se neradovala moc dlouho, tak jsem pak takhle jednou přijela k ovcím, vlezla do ohrady, došla k nim, pustila psa a ten mi zdrhnul pryč od ovcí a vůbec se nehodlal vrátit, udělal to několikrát za sebou...byla jsem z toho zklamaná.

 

Pak už nás napadla jen jedna věc – dala jsem mu měsíční pauzu, kdy jsme nejeli pást ani jednou a ač jsem v to moc nedoufala, tak to zabralo! Začal mi chodit za ovečkami, hezky si je postrkoval dopředu a chodil na druhou stranu než jsem šla já. Samozřejmě to vydržel jen krátce, takže jsem ho musela včas položit a ukončit to. Mé odhady mi dělaly trochu problémy, ale několikrát se nám to podařilo hezky ukončit. Byly samozřejmě dny, kdy byl jak utržený ze řetězu a vůbec se nesoustředil, ale těch povedených dní přibývalo a jednou se nám dokonce povedlo převést ovečky téměř z jednoho konce pastvy na druhý.

Já měla radost, že nám to jde a těšila jsem se na zkoušky, jak to všem ukážem.

 

Byly dvě zákonitosti, které byly třeba dodržet, aby se nám to povedlo: 1) nakrmený Csoki a 2) unavený Csoki. 2. bod opravdu není lehké splnit, ale měla jsem na to geniální plán...jen se pár věcí pokazilo...

 

Takže dne 4.10.2009 už když jsem se probudila, jsem měla vědět, že mám zůstat v posteli a nikam nejezdit. (ale určitě alespoň někdo z Vás ví, co to znamená umíněnost a jak moc si chcete něco dokázat) Měla jsem teplotu, bolelo mě v krku a vlastně vůbec všechno. Přesto jsem se oblíkla, vrazila do sebe pár Acylpyrinů co jsem našla doma a se slovy: „to bude dobrý!“ vyrazila na vlak.

Můj geniální plán spočíval v tom, že jsem jela vlakem do místa, ze kterého to bylo přibližně 6km pěšky a že si s ním po cestě budu hrát, klikat a než dojdeme na místo, tak budeme připraveni. Ty kilometry jsem ušla, ale na hraní ani na klikání jsem opravdu pomyšlení neměla...chvílemi jsem se sotva ploužila a když jsem dorazila na místo tak jsem nejspíš vypadala trochu jak zombie.

 

Vlohami se mělo začínat, takže jsem předpokládala, že to je max. na dopoledne a zpátky v posteli budu co nevidět. Jak nerada chodím někam jako první, tak tentokrát jsem se sama přihlásila a šli jsme s Csokítkem ke košáru...u košáru klasika...nevím co k tomu říct, ale paní rozhodčí (M. Topinková) nás chtěla vidět ještě na volno s ovcemi, že neví jak tyhle psi dělají. Nakonec to takhle dopadlo u všech vlohařů. A tak se stalo to, že jsme nešli na řadu hned, ale mezitím se odbylo vše ostatní (zkoušky HWT i IHT ) a já tam celý den seděla, byla mi zima, bylo mi hnusně a proklínala jsem se, že nejsem doma v posteli. Zkoušela jsem jít házet psovi míček na pole, aby tam celý den neležel, ale bolely mě svaly a moc dlouho jsem to nevydržela. A abych to zkrátila, nebyla dodržena podmínka číslo dvě, Csoki byl příliš natěšený, že se konečně zvedl a budeme něco dělat, že když jsem ho pustila k ovcím, tak první co udělal, že je rozehnal a kousal je do vlny. Asi tak na 10 sekund předvedl to, co jsme trénovali a šel za ovcemi, ale pak mu zas ruply nervy a zas šel do nich a to už nás paní rozhodčí chtěla vyhodit, následně jsme si chvíli povídali a nakonec dostali ještě jednu šanci a ve výsledku nám byla vloha uznána.

Popravdě řečeno jsem z toho ani neměla radost, jednak se mě samotné výkon, co jsme tam předvedli, nelíbil a jednak všechny moje myšlenky směřovaly na domov.

 Obrazek

I když bych si za tento výkon vlohy svého psa snad ani nepřipustila, tak vím, že je má a vím, že bychom to mohli dokázat, jen by bylo potřeba víc času a trpělivosti a když je člověk nemocný, tak nikam nejezdit. ;-)

 

A tímto jsme ukončili naší pasteveckou „kariéru“, né proto, že bych to vzdala nebo že se mi s tím nechce piplat, ale proto, že jsem si ho pořídila jako psa záchranářského a tento koníček nám zabírá hodně času a lepší dělat jednu věc pořádně, než všechno a jen z poloviny a kdo ví...třeba se někdy jen tak pro radost s ovečkami ještě setkáme...