Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bílá Skála 29.8 - 31.8

2. 9. 2008

                                 VV Bílá Skála

 

29. - 31. 8

 

Obrazek

 

Tak jsem byl požádán zda-li bych protentokrát nenapsal pár slov o našem víkendu pro změnu já, jednak proto, že jsem už delší dobu nepřispěl ničím na naše stránky a „druhak“ proto, že jsem podstatně méně časově vytížen. Nezbývá než se této výzvy chopit a začít. Tak si uvařte kávu, nalijte sklenku vína, pohodlně se usaďte, protože příběh začíná.

 

Obrazek

 

Tentokrát vše začalo už v půlce minulého týdne (ve středu 27. 8), kdy navečer dorazila ohařice Aerin, která měla cestovat s námi. Samozřejmě ani její samotný příjezd nebyl bez komplikací, ale naštěstí nebyly tak vážné, jediný důsledek a dopad, který z nich plynul byl ten, že mé mamce, která ji přivezla, ujel poslední autobus a musela jet vlakem, který měl výluku a tak dorazila domů o pár hodin později než předpokládala.

  Zbytek dne už byl víceméně pohodový. Užívali si ho i naši panelákoví sousedé, kteří si hověli v krásném počasí na lavičce před naším domem, je pravdou, že když nás viděli se třetím psem spadla jim trochu čelist a to tak nízko, že někteří nám ten den neodpovídali ani na pozdrav. Nu což, byl před námi dlouhý výlet, tak se šlo spát.

 

Ale doopravdový začátek naší cesty na VV Bílá Skála se odehrál až v den následující. V den s magickým datem 28. 8. 2008.

Po té co jsem zabalil všechny potřebné propriety pro Aerin (Csoki a Bobeš měli již zabaleno od paničky), jako je ovčí dečka do vlaku apod., jsem vzal baťoh a tři psy a vyrazil pěšky směr vlakové nádraží, cestou jsem se stavil ve zverimexu, kde se mě psi rozutekli a já je chvíli chytal kolem obchodu a slýchal narážky od kolemjdoucích typu „to máte na maso?“ atd. Ale vše dobře dopadlo a já obtěžkám novým zavazadlem (nákupem ze zverimexu) jsem dorazil i se všemi psy na nádraží, kde čekala už Zuzka s lístky. Cesta tentokrát nebyla tak děsná, jak poslední dobou bývá zvykem. Snad jen to, že z Pardubic do Havlíčkova Brodu jsme jeli osobáčkem, který čítal dva malé vagónky, přičemž nám v polovině cesty řekli, že ten v kterém sedíme odpojí a my museli hrát známou hru „škatulata hejbejte se“, načež o několik zastávek později (a že těch zastávek nebylo málo) do tohoto jednoho vagónku nastoupila výprava dětí vracejících se z tábora, takže vlak byl plný k prasknutí. ObrazekZ dlouhé chvíle jsme si vyslechli (ač je to neslušné, já vím) pár rozhovorů. Například jedna malá holčička se ptala svého o něco staršího vedoucího co to je za pejska (ukazovala na Csokítka), chlapec se na něj dlouze podíval a řekl, že je to totální ořech a jak je u malých dětí ve zvyku následovala další otázka, čeho, že je to ten pejsek míšencem…tentokrát vedoucí už neváhal a hbitě odvětil, že tento pejsek je míšencem už tolika druhů psů, že se to nedá zpětně ani dohledat, ale že se mu jeví, že to je nejen míšenec mnoha druhů psů, ale i ovcí. Bobeš ač se jinak Csokiho nezastává, tak jelikož tento druh ponížení je mu důvěrně známí, se po vystoupení z vlaku a sundání košíku, pokusil zmíněné děti ztrestat, ale naštěstí neúspěšně. 

 

V Brodě si šel ještě Csoki, Áťa a Aby zacvičit a Aerin šla se mnou na přehradu, kde provozovala svou nejoblíbenější činnost – čištění břehů, vytahovala ze dna různé předměty a nosila je na souš, kde z nich stavěla mohyly.

 

V pátek se šlo už jen nakoupit a kolem jedné se autem vyráželo směr Bílá Skála. Respektive kolem jedné vyrážela první skupina, kterou tvořila Aerin, Csoki, Bobeš a my. V druhé várce jela Brodská smečka. 7 psů, 4 lidi a dítě se na jednou vtěsnat prostě nepodařilo. Po příjezdu na místo jsme se ubytovali do krásných chatek v krásném táboře. Šli jsme omrknout okolí, které jsme si nemohli vynachválit, krajina byla opravdu malebná a tak jsme si již první den tábora povzdychli, že bude tak krátký. Jak už to bývá na většině táborech první den byl ve znamení organizace, čekání na ostatní a tak se toho mnoho zajímavého neudálo, ale přesto už i první den došlo k výcviku, cvičili zejména rotvíci, pokud si pamatuji.

 

Obrazek

 

V sobotu ráno se šlo na stopu, míst ke stopování v okolí tábora bylo opravdu nepřeberné množství a tak se nemuselo chodit ani daleko. Csoki se to ráno moc nepředvedl, ale nemusí se dařit každý den. Vzhledem k tomu, že já a tentokrát i Aerin jsme na táboře hráli pouze roli „účastníků zájezdu“ a rekreantů pozorovatelů…nejsme příliš kompetentní k hodnocení „odborných“ činností, kterým nepříliš rozumíme, takže s ohledem na to o nich referuji. Po stopě následovala snídaně a pak se účastníci rozdělili do několika skupin a šlo se opět pracovat. Naše skupina šla dělat plochy. Nevím jak se Csokimu dařilo, protože jsme s Aerin běhali po lese a tak jsme ho neviděli. Ale nálada byla stejně příjemná jako počasí, které se opravdu na víkend vydařilo, takže předpokládám, že všichni byli velice úspěšní. ObrazekPo cvičení následovalo polední volno, které jsme využili návštěvou nedaleké vesnice, kde se konaly pivní slavnosti. Akce to byla opravdu majestátní, cimbálová kapela a několik druhů piva od jednoho pivovaru. Ale, jelikož každá pivní slavnost je především událostí společensko kulturní i zde byl velice zajímavý doprovodný kulturně sportovní program. Místní nám nabídli účast v jedné ze sportovních disciplín a tak jsme se trochu s rozpaky avšak velice rádi zúčastnili. Jednalo se o hod prázdným sudem do dálky. Místní byli ostřílení přeborníci, které tato disciplína nikterak nezaskočila a tak nezbývalo než smeknout klobouk před jejich výkony, ale i tak naše zahození sudu nebylo k zahození, tedy abych to „naše“ upřesnil….míním výkon mého táborového kolegy Romana, který hodil sud do ctihodné dálky…kolem 6m, což byl výkon schopný konkurence i místním přeborníkům. Po návratu do tábora se postavily překážky a cvičila se poslušnost a jiné úkony k úspěšnému složení různých zkoušek, ale domnívám se že valná většina lidí trénovala na ZZZ, ale tím si nejsem jistý. Večer byl táborák, jídlo, pití..zkrátka vše co si člověk může přát…mluvilo se, smálo se…však to každý zná…témat bylo přehršle, od úrazů, kvality zdravotnictví a nemocničních personálů, po školství, psy…atd.

 

ObrazekRáno opět začínalo stopou, která se Csokimu opravdu povedla, následovala snídaně a pro naši malou skupinku byl připraven speciální program – jeli jsme do sutin. Cestou k místu, kde se mělo cvičit jsem si konečně prohlédl větší kus krajiny tohoto kraje, kde jsem byl vůbec poprvé…všude spousta rybníků…prostě krása..o to víc se to líbilo mé vodomilné ohařce. Když jsme dorazili na místo, ohař si šel zaplavat, jak jinak že? A ostatní psi šli pracovat. A tím náš víkend na Bílé Skále vlastně skončil. Kvůli trochu hektickému konci jsme se nestihli s většinou ani rozloučit, za což se jim omlouváme a alespoň zpětně zdravíme a doufáme, že se zase v nejbližší době setkáme. Chtěl bych poděkovat Lucce, všem kdo se nějak podíleli na pořádání a organizaci, všem kdo přijeli a zejména Zuzčiným rodičům. Víkend to byl krásný…jen jednu chybu měl a to tu, že to byl víkend….jen se člověk aklimatizuje do toho krásného prostředí a zapomene na své všední žití je v něm zpět. Ale zaslechl jsem cosi, že příští rok by se setkání na Bílé Skále mohlo opakovat a co víc, možná bude celý týden? Jestli je to pravdou..je se opravdu na co těšit.

Obrazek

 

 

PS: fotogalerie ZDE